Před jednadvaceti lety sedl opilý za volant. Vlastní blbostí, jak sám říká, si způsobil zranění, které ho odsoudilo ke zbytku života na vozíčku. Pokud si ale myslíte, že právě začínáte číst příběh utrápeného vozíčkáře, jste na omylu. Dnes sedmačtyřicetiletý Radoslav Fabián je vášnivý sportovec, několikanásobný mistr republiky, pyšný manžel a táta, který momentálně nejraději tráví čas prací kolem svého nového rodinného domu.
„Když jsem se po úrazu dostal na vozíček, tak jsem věděl, že musím něco dělat, že nesmím zůstat doma. To bych se jen utápěl v sebelítosti, to mi bylo jasné. Proto jsem se rozhodl, že se po rehabilitačním pobytu v Kladrubech musím co nejrychleji vrátit do života. Tenkrát jsem bydlel v Chrástu u rodičů, což je kousek od Sadské, kde sídlí Parker. Protože mi práce přišla jako ideální návrat do reality, tak jsem tam začal hned další rok po nehodě dělat dělníka,“ vzpomíná Radoslav Fabián na přelomové období po autonehodě a začátek spolupráce se společností Parker Hannifin. Spolupráce, která mu nakonec pomohla dát život znovu do pohybu a později mu přinesla nová přátelství i příležitosti.
Jak jste se dostal na vozíček?
V roce 2001, když mi bylo šestadvacet let, jsem sedl opilý za volant a řídil. V zatáčce jsem vylétl do pole a rozbil se. Nezničil jsem žádný majetek a nikomu jsem neublížil. Jenom sám sobě. Poškodil jsem si předposlední hrudní obratel. Míchu jsem si přerušil úplně, takže od pasu dolů nic necítím a pohyblivé mám jenom ruce.
Co následovalo potom, jak jste se s tím vyrovnával?
Samozřejmě to bylo náročné. Po dlouhé hospitalizaci v nemocnici jsem odjel rovnou do Kladrub na rehabilitační pobyt. Tam jsem si uvědomil, že mám dvě možnosti. Buď se vrátit domů, tam zůstat a litovat se, anebo co nejrychleji zase začít aktivně žít. A tak jsem v roce 2002 po návratu k rodičům začal pracovat v Parkeru jako obsluha stroje. To mi neskutečně pomohlo. Hlavně proto, že jsem se dostal mezi lidi, vrátil se do kolektivu a postupně i do běžného života. To bylo velmi příjemné a pomohlo mi to znovu se nastartovat.
Jak hodnotíte pracovní prostředí v Parker Hannifin z pohledu handicapovaného?
Skvěle. Nemůžu si na nic stěžovat. Kolektiv mě okamžitě přijal a všichni mi tam vycházeli vstříc. Všechny prostory, kde jsem pracoval, měly bezbariérový přístup, takže jsem se všude bez problému dostal. I proto jsem tam nakonec zůstal šest let. Dodneška tam mám se všemi dobré vztahy a spolupracuji s nimi.
Jakým způsobem spolupracujete?
Kromě toho, že jsem po úrazu začal pracovat, tak jsem se taky zamiloval do sportu. V roce 2008 jsem začal dělat cyklistiku pro handicapované. O dva roky později jsem se dostal k organizaci Černí koně, která pořádá závody pro handicapované a vyrábí handbiky, což jsou speciální kola. Tam mě přemluvili, ať zkusím terénní handbike. První jsem si půjčil od nich a hned jsem věděl, že terénní cyklistika je pro mě to pravé. Veškeré vybavení potřebné na závody je ale finančně dost náročné. Proto jsem začal oslovovat nějaké sponzory a napadlo mě zkusit právě i Parker. Řekl jsem jim, kolik potřebuji na celou sezonu peněz, a oni mi hned nabídli sponzoring. Tak začala ta naše spolupráce, která stále trvá. Díky nim jsem měl možnost pořádně rozjet svou cyklistickou kariéru na profesionální úrovni.
Co pro vás znamenalo to, že jste dostal díky Parker Hannifin možnost závodit profesionálně?
Více možností a partu lidí na závodech, se kterými se pravidelně stýkáme. Poznal jsem spoustu nových handicapovaných i nehandicapovaných, kteří nás jakožto dobrovolníci na soutěžích doprovázeli. Hlavně ze začátku mě navíc úplně nadchla a strašně bavila možnost volného pohybu, ta rychlost, když jsem si sesedl z vozíku na kolo a mohl najednou závodit. Na profesionální úrovni jsem zažil i pár úspěchů, což vždycky člověka zahřeje.
Jaké jsou ty největší?
Několikrát jsem byl mistr republiky a vítěz celkového poháru. Pak jsem ještě s kamarádem jel 24hodinový závod na handbiku, kdy jsme se střídali po 40 minutách. Tam jsem byl tenkrát na sebe opravdu hrdý, že jsem to dokázal. Nevyhráli jsme sice žádnou cenu, ale pocit to byl k nezaplacení. Taky jsem se skrze nové lidi dostal k dalším sportům, jako je plavání a lyžování. Těm už se věnuji spíše rekreačně, ale nechal jsem se přemluvit třeba na Gastonův memoriál. To je závod, který se plave z Ústí do Děčína a měří 25 kilometrů. Ve vodě se vždycky cítím volný, je to pro mě úžasný pocit.
To zní, že se pro vás pohyb stal takovým zdrojem elánu do života.
Určitě. Já ho i hodně potřebuji vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Kdybych se přestal hýbat úplně nebo kdybych nic nedělal, bylo by to špatné. Díky pohybu se udržuji v aktivním fungování. Pamatuji si třeba, že jsem byl před nehodou zvyklý často chodit do lesa, ale potom na vozíčku jsem se tam dlouho nedostal. Když jsem si poprvé vyzkoušel handbike a vydal se mezi stromy, bylo to úžasné. Otevřel se mi tenkrát úplně nový svět. Rozhodně musím říct, že mě všechny pohybové aktivity ohromně nakopávají, ačkoliv se jim momentálně věnuji už trochu méně.
Jak to?
Samozřejmě se pořád musím hýbat, ale je to už spíš rekreační, není na to tolik času. Pracuji z domova, dělám digitalizaci papírových archivů. Před čtyřmi lety jsem se navíc seznámil s mojí nynější manželkou. Povedlo se mi oženit se a přestěhovat se do domku nedaleko Plzně. K tomu mám už sedmadvacetiletou dceru. Když se nad tím zamyslím, tak to jsou věci, na které jsem vlastně v životě nejvíc pyšný. Více času poslední dobou věnuji rodině a práci na domečku, což mě naplňuje. Když to tak řeknu, tak mi teď vůbec nic v životě nechybí, celkově jsem opravdu spokojený.
